Dostat sklo do formy. Jak se rodí tvar?

„Jsme vlastně taková truhlárna, obsluhující celou sklárnu,“ začíná vyprávět formař Roman Švec, který pro Moser pracuje už devět let. V jeho dílně na přání sklářů vznikají všechny dřevěné nástroje, které se používají k tvarování skla, od takzvaných svaláků, které se používají k předtvarování skla na píšťale, až po podvaláky, další nepostradatelnou pomůcku. Ale hlavně: soustruží a vyřezávají se tu veškeré dřevěné formy.

Právě u forem začíná cesta křišťálového díla. Na začátku je špalek dřeva, do kterého formaři podle šablon vyřezávají konkrétní tvary, podobně jako třeba krejčí šije šaty. Pokud jde o kulatý neboli rotační tvar, pracují na soustruhu, složitější tvary ale vyžadují pečlivou ruční práci. „To pak dlabeme hoblinu po hoblině,“ popisuje Roman a jako příklad náročného díla jmenuje oválnou mísu Maria Theresia, jedno z mistrovských děl Moseru.

Dřevěné formy jsou poměrně spotřební zboží, jejich životnost je omezená – někdy vystačí jen na pár desítek výrobků. Horké sklo dřevo totiž postupně vypaluje. Čím silnější je stěna daného výrobku, tím rychleji forma mizí. „Musíme neustále kontrolovat, zdali rozměr pořád odpovídá šabloně, aby se výsledný produkt v ničem neodchyloval a nebyl třeba větší, než je žádoucí,“ doplňuje Romana Švece technolog Martin Prokeš. Některé šablony dokonce pocházejí z dob Ludwiga Mosera. „Dodnes podle nich vyřezáváme například formy pro kolekci Splendid.“

Forma, která se použije jen párkrát a ještě není zcela vypálená, se uskladní. „Ve skladu se vysuší a zdeformuje, ale když pak zase přijde zakázka – třeba za deset let – přes noc ji dáme namočit do horké vody a pokud se vše povede, druhý den je zase použitelná,“ říká Roman. A co s opotřebovanými a již nepoužitelnými formami? „Pak se s nimi dá topit,“ říká Roman s nadsázkou. „Občas si ale nějakou nechám na památku. Třeba tu, kterou jsem vyráběl pro vázu Polygon. Tam jsem si fakt zamakal, tvar jsem vyřezával milimetr po milimetru,“ vzpomíná. Dílo s výrazným geometrickým tvarem se na konec dočkalo formy kovové – i tenhle materiál má totiž své plusy.

Dřevo pro hladkost, kov pro delší životnost

Výroba jedné kovové formy sice přijde i na sto tisíc korun, vydrží však desítky let. Hodí se však jen pro produkty, které se pak ještě brousí a leští. „Mezi kovem a sklem se totiž nevytváří film z páry, jako je tomu u navlhčených dřevěných forem, a tak se sklo přímo dotýká vnitřku formy. Proto je takové ,zmuchlané’ a výrobek se ještě musí dále upravovat,“ vysvětluje formař Roman. Křehkou skleničku, která musí mít od začátku zcela hladký povrch, v kovové formě zkrátka nevyfoukáte.

Naopak hruškové dřevo je ideální, pokud toužíte po zcela perfektním povrchu. Má totiž skoro neznatelné letokruhy, takže na skle nezanechávají otisk – jak říkají skláři, skoro vůbec „neráfuje“. Skvěle se tedy hodí pro výrobu hladkých slabostěnných produktů. „Jenže hruškového dřeva je málo. Pravidelně koukáme, jestli ho náhodou lidé nenabízejí v inzerátech. Je to ale hodně nárazové, někdy se bez něj musíme obejít i rok. Využíváme tedy spíš buk, který je dostupnější a má srovnatelné vlastnosti,“ popisuje Roman. „Nedávno jsme ale vysadili hrušňový sad. Jednou bude skvělým zdrojem dřeva pro formy. Akorát si na něj sáhne spíš můj syn, může totiž trvat i třicet let, než strom doroste do požadovaných rozměrů.“ 

Moser ale pracuje i s mastkovými formami, které se používají například pro výrobu skleněných nožiček, nebo s formami pecolovými, jejichž základ tvoří cementové pojivo. Na jeden výrobek se tedy někdy využije i několik forem. „Zákazníci se často diví, kolik práce, různých technik a lidí je za jedním výrobkem. Sklárna zkrátka zahrnuje celou škálu různých profesí, není jen o práci na huti,“ upozorňuje technolog Martin Prokeš.

A jak se člověk stane formařem? Střední škola v Novém Boru nabízí specializovaný obor, jde to ale i přes truhlařinu – právě tudy vedla cesta Romana Švece. „Když jsem končil truhlářský obor, Moser zrovna hledal formaře. Tak jsem to zkusil a zůstal dodnes.“ Od té doby mu pod rukama prošly tisíce forem. „Musel jsem se toho spoustu naučit, práce ve sklárně je krásná, ale i náročná a s truhlařinou se překrývá jen částečně. Vlastně jsem se sám tak trochu vyformoval,“ směje se.